Tak aby bylo jasno hned ze začátku! Já nikdy nebyl žádné ořezávátko a jen tak před někým se mi kolena netřásla. Své místo na slunci jsem si vždy dokázal uhájit.
Jenže to bývalo. Dnes už to není pravda. Někde se stala chyba a můj sebejistý pohled na svět se sesypal jako domeček z karet. A při tom vše začalo tak nevinně...
Jednoho dne jsem dostal koťátko. Z mourovatého klubíčka na mě koukaly dvě obrovské modré oči a mě zalila vlna lásky a něhy. Bylo to nejkrásnější stvoření, jaké kdy chodilo po světě. Způsobně hačalo ve svém pelíšku a nechávalo si nosit nejvybranější dobroty, hladit na bříšku a drbat na bradičce. Všichni ho obdivovali. Všichni ho milovali. Jmenoval se Matýsek.
Poměry v naší domácnosti se měnily pozvolna, téměř nepozorovaně. Možná příliš pomalu jsem si začal uvědomovat, že můj životní prostor se zmenšuje. Postupně jsem přišel o své oblíbené křeslo, židli, okenní parapet...a tím to zdaleka nekončilo. Kocour se rozhodl, že mě připraví i o můj ibišek. Snažil jsem se mu vysvětlit, že slušně vychované kočičky ibišky nepapají. On však jen zrychlil frekvenci žvýkání a zamžoural slastně očima. Od té doby se z něj stal gurmán. Hotový odborník přes kulinářské speciality. Minimálně dvakrát týdně předváděl divadýlko, že by se ani český parlament stydět nemusel. Na mnou osobně připravené jídlo se nejdříve nevěřícně podíval, dvakrát do něj hrábnul tlapkou, vrhnul na mě zhrzený pohled: „tohle ale opravdu...ale opravdu žrát nebudu“ a hrdě odešel sežvýkat další kousek ibišku. Řeknu vám, být tohle ženská, tak je konec. Ale co můžete dělat s kocourem? Měl jsem mu snad říct: „sbal si svých pět švestek a vrať se k mamince“? Anebo teatrálně vyhodit z okna všechny jeho misky, myšky, štěrchátka, chrastítka a cingrlátka a hystericky na něj křičet: „připravil jsi mě o nejlepší roky mého života“? Jistě uznáte, že tohle jsem udělat nemohl. I když možná jsem to udělat měl. To nejhorší mě totiž teprve čekalo...
Když poprvé vpadnul do mého pokoje a v šest hodin ráno mezi dveřmi zařval jako lev, trvalo mi pět dlouhých minut, než jsem opět nahmatal své tlukoucí srdce, a dalších pět minut, než jsem si uvědomil, kde jsem a co se děje. Naprosto přesně si pamatuju, že jsem tehdy plný nadšení ze zjištění, že ještě žiju, vyskočil z postele a následoval kocoura k misce, kde mi velmi výmluvnými gesty naznačil, že teď se bude snídat. A já poslušně kmital a servíroval kočičí pochoutky téměř na zlatém podnosu.
Kocoura evidentně výsledek ranního přepadení nadchnul a tak se rozhodl v tom pokračovat. S naprosto nesmrtelnou pravidelností docházel do mého pokoje už za úsvitu a jekotem mě přiváděl k šílenství. Rána se tak proměnila v nekonečné bitvy. Bylo to kdo s koho. Jestli on vydrží delší dobu řvát anebo já předstírat, že spím. Jakmile kocourovi vypověděly službu hlasivky, což se dělo vždy asi po půlhodině nepřetržitého kdákání, vyskočil na postel a sednul si mi na hrudník. Patrně zjišťoval, jestli jsem skutečně neumřel. Když zjistil, že zrádci stále bije srdce, zaútočil.
Úder pravačkou. Trošku povytáhneme drápky, ať to chlapec pěkně cítí. A teď pozor! To ho probere určitě.
S kocourem zakousnutým do nosu jsem konečně pochopil, kdo je pánem tvorstva. Od té doby máme opět spořádanou domácnost. Každé ráno stojím v pozoru s připravenou snídaní a tiše čekám, až se Matýsek probudí...
A jak je to u vás? Stále máte pocit, že doma jste šéfem vy?